Proč náckové milují AI? Průvodce minulostí a současností fašistického umění

Nekonečný kelímek minulosti, kompotování mrtvých umělců a HitlerDiffusion

Není bez zajímavosti, že autoritáři a fašisté všech příchutí tvoří globálně úplně první otužilce, kteří nasadili AI generátory v ostrém politickém marketingu: britské volby provázely plačící blondýnky v MHD plné migrantů; Twitter loni zaplavily obrázky Trumpů s eight-packem a rasistická AI-idylka bílé americany; AfD nasazuje AI kampaně již léta a zpozdilé Česko svého času SPD oblepilo rasistickými bigboardy i Tradiční Českou Rodinou™, jakou dnes dovede sezdat jedině umělá inteligence.

Když pomineme křiklavou absurditu toho, že zastánci zásluhové společenské hierarchie, starých pořádků a konzervativních hodnot sahají po pokleslých kancelářských chatbotech a pirátských modelech z Číny, rozkulačujících lidskou práci - co stojí za tímto zvláštním sepjetím a co fašistický pohled na umění s AI nerozborně spojuje?

Nekonečný kelímek minulosti

Každý fašistický projekt tyje z ideálu minulosti, která se nestala: upíná se k antice, kolonialismu, husitství nebo neadresným zlatým časům v mýtické a dekontextualizované podobě, která je historicky nedoložitelná. Tak jako zkompilovaný dataset se i fašistické umění obrací výhradně zpět do lůna klasiky a váhavě se bojí z ní kamkoliv vykročit.

AI pak vchází na scénu jako splněný sen: skrze minulost, která se může z datasetu recyklovat donekonečna, představuje AI vítězství syntaxe nad sémantikou a statistiky nad ontologií, ultimátní "umění ve službách", jak se o něm ani autoritářským ideologům nesnilo - výjevy sloužící pouze utilitárnímu užití a sdílené, celospolečenské představivosti, očištěné o jakýkoliv individuální rukopis, identitu nebo kontext, a konečně i samotné autory a všechny jejich nepříjemné názory, zábrany či práva.

Přítomnost jako fan-fikce

Současně fašistické umění operuje se strachem z přítomnosti, která neexistuje. Tradičně ji zpodobňovaly propagandistické vizuály, které v původním pojetí nabývaly svébytných kvalit a programově posilují obavy z každodenní reality.

Ta je v jejich pojetí zpravidla dvojjediná: Židy líčí tu jako neadaptibilní šupáky z ghetta, které nelze reformovat, tu jako kosmopolitní světáky z kaváren, které nelze odlišit. Liberální establishment je současně úplně neschopný i organizovaný a smrtelně nebezpečný.

Skandální fikce je totiž vždy poutavější, než šedivá, úřednická realita, a fašistická propaganda se k žité přítomnosti vztahuje jako epigonská fan-fiction: navléká si reálné postavy a náměty na svůj varovný prst jako maňásky - často tak perverzně, jak to zní.

HitlerDiffusion

Vtipné paralely s AI obrázky vykazuje i čilá výtvarná tvorba Adolfa Hitlera. Mladý aspirující malíř neslavně dvakrát pohořel na vídeňské Akademii s portfoliem, které přes určitou povrchovou zručnost prozrazovalo odtržení od žité reality i nepřekonatelné technické nedostatky.

Zároveň jeho práce trpěla řadou nevyléčitelných formálních neduhů: přestože byl Hitler zdánlivě zručným malířem, drtivá většina jeho děl bojuje na dvou frontách s měřítkem a velice nezdravou perspektivou.

Podle vídeňské historičky umění Birgit Schwarzové „neměl coby autor žádný svébytný styl, vždy pouze imitoval.“ Chyběl mu vlastní motiv i představivost, nedokázal být tvůrčí.