Krev ve stroji. Pět lekcí o budoucnosti práce v knize Briana Merchanta

Co spojuje Uber, iPhone a ludditská povstání?

Jun 12, 2026

Zdroj: bbc.co.uk

Brian Merchant je ostříleným technologickým žurnalistou, který působil například v původní redakci Motherboardu či Los Angeles Times. Na knižní trh vstoupil svým best-sellerem The One Device, kde brilantně rekontextualizoval fenomén iPhone jakožto koloniální produkt, a vypravil se po jeho stopách až na dno bolivijských lithiových dolů, za africkým kobaltem nebo do obávaného Foxconnu v čínském Šen-čenu.

Ve své druhé knize Blood In The Machine se spolu se čtenáři vydává proti proudu času do britských Midlands, kolébky nechvalně známých ludditských povstání, odkud formuluje zprávu o minulosti i budoucnosti práce a života s disruptivní technologií.

Kniha je nezastíranou rehabilitací mnoha základních ludditských motivů, které překvapivě přirozeně zapadají do rámce současného zákoníku práce. To, co - přinejmenším v českém sebepojetí - husité představují pro církevní reformaci a svobodu vyznání, znamenali luddité pro první pracovní právo a kulturu práce vůbec. Přesto jsou dnes jen vysmívanou zkratkou a jejich odkaz je komolený ústy vítězů, pro něž představovali – jen několik let po Americké a Francouzské revoluci – další mimořádně nebezpečný emancipační precedent.

Merchantova kniha proto stojí za pozornost přinejmenším ze dvou důvodů.

Tím prvním je náprava velmi mělkého, ideologického a pokřiveného historického obrazu všech dělnických protestů, který speciálně v Česku ohýbá tu protiněmecký, tu komunistický, tu pyšně klausovský resentiment.

Tím druhým je poutavá, supermoderní interpretace, která ludditská témata zasazuje do současného kontextu a prekarizace práce dnešních dnů: do kulis gig economy a pracovních aplikací, Uberu, Amazonu nebo AI.

Vyberme proto jen několik ústředních mystifikací a demagogií, které Merchantova kniha trpělivě vyvrací.

Nerůst

Jedním z únavných klišé čítankové verze událostí je tvrzení, že raná mechanizace a průmyslová revoluce rychle navodily skokové zvýšení životní úrovně a nepopiratelně i kolektivní blahobyt, jaký požíváme dnes. Nahlížíme-li historii touto optikou, luddité si nepochopitelně šlapali po štěstí a stavěli se proti těmto vymoženostem zcela bláhově a iracionálně. Podrobnější čísla v Merchantově knize ale velmi rychle přinášejí mnohem plastičtější obrázek.

Sami luddité patřili mezi přední exponenty domáckého průmyslu - tedy onoho preindustriálního módu výroby, jaký dobře známe například i z bohatých textiláckých a sklářských enkláv v česko-německém pohraničí. Také tam vyhlášení řemeslníci pracovali v drobných manufakturách a z domova, po většinu času obklopeni rodinou, měli relativně volnou ruku i pracovní dobu a z plodů jejich kvalitní práce - která se namátkou ze Šluknovského výběžku vyvážela až do hanzovních měst, severoitalských přístavů a Nového světa - jim plynul velmi příjemný životní standard, který obohacoval celou komunitu.

To se špetkou nadsázky nevyhnutelně připomíná dnešní home-office, flexibilní pracovní dobu, znalostní ekonomiku, lokální a udržitelnou výrobu a další výdobytky, ke kterým se nyní ostýchavě, a s velkorysým svolením zaměstnavatele, navracíme po více než dvou stech letech překotného zefektivňování a industrializace.

Transformace těchto lidí ve zbytnou, nekvalifikovanou obsluhu textilních linek v továrnách představovala zjevnou degradaci pro jejich řemeslo i celé společenství a jejich životní úroveň se - společně s kvalitou výroby - na několik generací propadla. Jen v nottinghamských textilkách pak v jednu chvíli pracovalo na dvacet tisíc dětských dělníků, přičemž dětská práce tvořila v odvětví až dvě třetiny celé pracovní síly. Běžné byly třinácti- až šestnáctihodinové směny po šest dní v týdnu, stejně jako obrovská četnost těžkých úrazů a úmrtí v brutálních podmínkách připomínajících lidské drůbežárny.

V širším měřítku tak raná mechanizace určitě nepřinesla žádný příklon k osvícenství a moderní, humanitní společnosti. Právě naopak: náhlá poptávka po masivní, nekvalifikované síle, která bude roztáčet kola tovární výroby a srážet ceny až ke dnu, vydatně přilila olej do ohně již skomírajícího otrokářství, jehož trvání globálně protáhla minimálně o několik desítek let.

Blahobyt, který až konec devatenáctého století skutečně přináší vyšším měšťanským vrstvám, se pak dostavuje velmi selektivně a do značné míry přesně na úkor obchodu s otroky, nijak neregulovaných, dickensovských pracovních podmínek a koloniálního drancování. Současně se přitom toto eventuální zvýšení životní úrovně působením nejrůznějších civilizačních faktorů dostavuje i v odlehlých místech planety, které si tímto traumatem vůbec neprošly, a dějinnou nevyhnutelnost zběsilé industrializace a neregulované práce tak na vlastním příkladu vyvacejí.

Vydávat příkoří první poloviny devatenáctého století za nutné zlo a základní kámen pokroku ve století jednadvacátém je proto podobně pošetilé, jako vykládat stalinismus, excesy násilné kolektivizace nebo Velký skok vpřed jako nedělitelné předpoklady gulášového socialismu nebo čínského hospodářského zázraku o celých padesát let později - i pokud by tomu tak bylo, lidem, kteří o generace dříve přišli o všechno a skončili v kolchozu, to nepřináší účinnou útěchu.

Luddité rozbíjejí stroje, autor neznámý, 1812, London Illustrated News

Technologie jako společenský fenomén

Přijměme tedy, že luddité nebyli navzdory revizionistickým představám žádnými negramotnými rolníky - naopak šlo z logiky věci o textiláky a elitní řemeslníky, kteří po generace pracovali s různorodou mechanizací a patřili mezi vůbec technicky nejzdatnější vrstvy své doby. Typicky byli ostatně sami technology a konstruktéři strojů, které je později měly zastoupit.

Nebyli proto ani v nejmenším uhranuti technologií a nevnímali ji jako cizorodou. Vykládali ji jednoznačně jako sociální problém: jejich nepřítelem vůbec nebyly stroje, ale vybraní bezskrupulózní velkopodnikatelé, kteří je začali agresivně zavádět navzdory dobrým mravům i platným dobovým zákonům, na úkor místních komunit a jejich kvality života. Luddité velmi dobře chápali, že se tu nehraje o příslib nejasné budoucí blahobytné společnosti, ale zkrátka jen o propouštění lidí.

Doložené jsou pak četné případy, kdy luddité naprosto respektovali továrny a stroje vlastníků, kteří projevovali zaměstnancům elementární solidaritu, stejně jako nikdy nerozbíjeli mechanizaci, kterou vnímali jako udržitelnou a komplementární ke kvalitní práci. Nedopouštěli se žádného anticivilizačního běsnění: jejich jediným zájmem bylo najít rozumný kompromis mezi profitem, kvalitou práce a života.

Továrnu pak luddité nevnímali ezotericky jako ekvivalent pekla, ale prostě vězení, kde hrdí řemeslníci pozbydou veškerou důstojnost a musejí robotovat v doslova nelidských podmínkách, aby byli záhy nahrazováni zuboženými dětmi a otroky z kolonií, ne nepodobně dnešním bangladéšským sweatshops.

Luddité jako historický anachronismus

Kolorit populární dějepisné zkratky proto dotváří ukázkový klam zpětného hodnocení, kdy se znalostí dalšího vývoje blahosklonně předjímáme, nakolik byl tento nevyhnutelný a zcela očividný: povýšené úsměšky nám navozuje absurdita, s jakou se luddité vrhají pod kola pokroku a orají tak bradou hlínu, kterou již brzy povedou koleje. Působí jen jako další tlupa podivínů a zbojníků v nottinghamských lesích.

V době kolem roku 1812 šlo ale naopak o naprosto masové hnutí se širokou, celospolečenskou podporou, se kterým sympatizovala i řada předních intelektuálů, duchovních a aristokratů, jako například Lord Byron. Šlo o politické přesvědčení natolik populární, že Britská koruna musela k jeho rozmetání mobilizovat větší vojenskou sílu, než jakou nasadila o čtyři roky dříve proti Napoleonovi.

Než se přitom nakonec uchýlili k prvním násilnostem a zoufalým o pokusům o organizovaný odpor, snažili se ludditští předáci několik let marně politicky vyjednávat o kompromisech a domáhali se svých práv na půdorysu platných dobových zákonů. Žádné dosažené dohody však továrníci nedodržovali a participativní demokracii tehdy chyběla většina dnes samozřejmých mechanismů.

Zpětně pak s luddity sympatizovala celá plejáda literárních autorů a s jen mírnou nadsázkou lze tvrdit, že celý žánr science fiction vzniknul primárně jako ludditská literatura a společenská alegorie na ludditské téma.

Základní kámen současného zřízení

Dnešní pracovní trh a společnost, jimž luddité domněle tak oponovali, proto vůbec nejsou popřením, ale naopak pozdním ovocem jejich protestů; naše pracovní standardy nezřídka přímo reflektují jejich někdejší požadavky.

V Austrálii stáli sami ludditští vyhnanci u zrodu zákonné pracovní doby a prvních odborů, v Británii napomohli prvotnímu sebeuvědomění pracující třídy, která se spolu s generacemi evropských sociálních demokratů později domohla osmihodinové pracovní doby či pětidenního pracovního týdne, nemocenské, mateřské, zákonných dovolených, podpory v nezaměstnanosti, výpovědní lhůty, důchodu a tak dále - ve své době neuvěřitelných výdobytků zcela nesamozřejmých.

Jde tak po Francouzské revoluci, sufražetkách nebo hnutí občanských práv o další základní stavební kámen dnešního demokratického statu quo, který řada konzervativců i libertariánů ráda zpětně vykládá jakožto odvěký, přirozený a zcela neměnný, zatímco jej pro ně jen relativně nedávno vybojovaly generace odvážných kritiků a protestujících - nezřídka s nasazením vlastní budoucnosti i života.

Kolem ludditů tak vzniká vtipná dichotomie, podobně jako u Francouzské revoluce: na jednu stranu je tato často líčena jako tmářský teror a iracionální “ řádění závistivé lůzy”, současně jde ale o kolébku celého dnešního republikánského zřízení, participativní demokracie, sekularismu, školních reforem, občanských svobod, cel, měr a tak dále, která snesla dnešním konzervativcům k nohám onen racionální ideál, který mohou dnes kompotovat ve formaldehydu.

Relikt budoucnosti

Po tomto rozsáhlém historickém exkurzu Merchant aplikuje ludditské vzorce na veskrze moderní nástrahy trhu práce, jakými jsou gig apps a sdílená ekonomika, Uber, AirBnB či AI.

I zde nachází staré známé kličky a excesy: provozovatelé rozvážkových služeb se tváří jako telefonní aplikace a nikoli zaměstnavatel, a odmítají hradit za své řidiče pojištění; subvencované venture-kapitálové start-upy léta operují v miliardových ztrátách, aby zlikvidovaly konkurenci a monopolizovaly celá odvětví; vyčerpaní migranti mezitím při dvanáctihodinových směnách v Amazonu čůrají do PET lahví.

Autor také dochází nevyhnutelně k závěru, že zatímco se legislativa, demokratické mechanismy a pracovní standardy přeci jen významně posunuly a skýtaly by dnes původním ludditům oporu, o jaké se jim ani nesnilo, často se naopak rozklížila někdejší solidarita a odhodlání bojovat za ideály a kolektivní věc: zatímco počátkem 19. století byla společnost více kohezivní, komunitní a tmelená soucitnou křesťanskou etikou, dnes jsou elementární sociální cítění a zájem o věci budoucí často vydávány za projekci “komunismu” nebo vlastní slabosti, a ve společnosti natrvalo zakořenil určitý sociální darwinismus.

Merchantova kniha tak nepůsobí jako muzeální exkurze do mlhy průmyslové revoluce, ale jako manuál ke čtení blízké budoucnosti. Luddity nelíčí postaru jako herderovské zbojníky, ale jako poměrně střízlivé realisty, kteří věděli, že stroje samy o sobě svět nemění – to zmůžou jen lidé, pokud k tomu najdou dostatek rozhodnosti.

Ned Ludd, vůdce ludditů, gravírovaná ilustrace, 1812, Royal Exchange